Úterý, 23 listopadu, 2021
novinky
- Advertisement -Newspaper WordPress Theme
InteriérSůl nad zlato: Kulturní dědictví v podobě Galerie Ludvíka Fullu

Sůl nad zlato: Kulturní dědictví v podobě Galerie Ludvíka Fullu

Porovnání Galerie Ludvíka Fullu v Ružomberku a legendární brněnské vily Tugendhat by se možná „dotklo“ obou institucí, protože každá je unikátní po svém. Přestože mají mnoho společného – od pohnutých osudů jejich původních obyvatel, samotné architektury, která předběhla svou dobu, po kulturní význam přesahující lokální hranice – to, v čem se liší, není o nic méně podstatné. Tu druhou zná celý svět. Tu první by měl také.

Hlavní cesta téměř přímo v centru středoslovenského města, kousek od ní dva obdélníky vsazené do sebe. Stavba, která i po více než půlstoletí vyčuhuje ze svého okolí jako straka na holi, navíc na svou dobu odvážný to počin – vůbec první novostavba galerie na Slovensku. Nadsazené průčelí, kterému dominuje mozaika od Ernesta Zmetáka, nevtíravě ukrývající vstup do časové konzervy. A v ní? Nejen celé univerzum umělce (a otce naší moderny), ale také hluboce intimní svět člověka – bytosti, která žila ve „své“ době a jejíž dílo bylo nejen vysoce koncentrovanou extrakcí ní, ale také časů a legend, které jí předcházely.

Dnes najdete „zeitgeist“ zachován tak, jak je to právě tady, už jen málokde. Od specifického pachu bývalých „kulturáků“ a domů smutku (který je úzce spjat s materiály, ze kterých byly konstruovány a jejich „stárnutím“) po samotné stavební a dekorační elementy (původní sklo-betonová konstrukce, kování, kachličkové obklady, kamenné dlažby a schodiště s ornamentální výplní) – vše je zhmotněnou nostalgií. Fontána, která kraluje průchozí obývací místnosti (a která je dodnes funkční), bodová světla (instalována přímo do stropů), otevřené atrium s další fontánou a výsadbou (lemující celou bývalou obytnou část již od Fullova privátního vstupu) či samotná důmyslná dispozice tohoto unikátního hybridu – soukromé rezidence malíře a zároveň jeho galerie, přístupné veřejnosti – jsou zase svědkem pokrokového přístupu architektů Martina Kusého a následně Štěpána Hataly. Autentický mobiliář včetně koberců a osobních věcí patřících maestrovi (včetně originálního klíče s visícím písmenem „F“), spolu se zadní zahradou s posedkou, schodovitým propojením na horní ateliér a balkonem odsazeným z fasády, jsou už jen dokonalým bonusem této komplexní skládačky. Objektu, jehož přední část vstupuje in-medias–res do ruchu města a habitatu jeho obyvatel, vyzývaje je ke „spoloužití“, a interakci, jen aby je vzápětí jako sofistikovaná velryba „spolkl“ a vtáhl do pohádkového světa udatných zbojníků, divných Janků, červenolících nevěst a perníkových madon.

Pánko s mašlí
Nevím, jestli je to živým povídáním mé mámy nebo si to opravdu pamatuji, ale když jsem byla velmi malá, potkávali jsme ho na procházkách. Vezla mě v buginu a on nás vždy slušně pozdravil, ačkoli měl jinak pověst velmi nevrlého člověka. Neumím si vybavit jeho tvář, oděv a ani vůni jeho kolínské, což si však matně pamatuji, byla hedvábná mašlová vázanka s tečkami, přesně taková, jakou nosíval Hviezdoslav. Když jsem později chodila na základní školu a gymnázium, povinně jsem v rámci výuky a osvětových aktivit navštívila galerii mnohokrát. Už nežil, ale křeslo v jeho pracovně bylo stále na stejném místě, jako když v něm sedával de facto až do konce svého života v roce 1980. Vždy, když jsem odtud přišla domů, snad pokaždé jsem řekla totéž: „Fascinuje mě. Nikdy se mi nechce odejít.“ Nedalo se pojmenovat, co přesně to způsobuje. V té době jsem o architektuře věděla málo, stejně jako o malbě. Jeho obraz – abstrakt dámy v bílém rámu – který visel u nás v ložnici, se mi tehdy laicky jevil jen jako cosi „picassovského“, přestože jsem tušila, že je vzácný – rodiče k němu přistupovali s velkou úctou a bázní. Později jsem se samozřejmě dozvěděla i to, že ten „morózní“ pán se ukrutně nerad vzdával svých děl, snažíc se po prodeji získat je téměř vždy zpět. Dnes má i proto každá jeho grafika vysokou hodnotu, nemluvě o malbách a vzácných tapiseriích, které dělal jako nikdo jiný. Později, když jsem pracovala s uměním, jsem často nahlas (i sama pro sebe) říkala: „Fulla má jako jeden z mála slovenských autorů světový potenciál.“

Naše weby

Nejnovější články

- Reklama -Newspaper WordPress Theme

Ostatní právě čtou

Další články autora

- Reklama -Newspaper